„JAK ŘÍCT DRUHÉMU, ŽE MNĚ NECHUTNÁ JÍM PŘIPRAVENÉ JÍDLO“

Lidé si komplikované situace mnohdy chystají sami. Představme si jednoduchou věc – jeden uvaří jídlo, druhý to sní, ale moc mu to nechutnalo. První se zeptá: „Chutnalo ti to?“ A co na to má druhý říct?

A) „Nechutnalo.“ > výsledek: První se urazí, je mu to líto, řekne, že už vařit nebude atp. atp.; tohle jídlo už každopádně nejspíš neudělá.

B) „Bylo to výborné.“ > výsledek: První je spokojený; bude druhému tohle jídlo vařit dál.

C) „Nechutnalo mi to, ale velmi oceňuji tvou snahu, drahoušku.“ > výsledek: Prvnímu to je líto, i když asi méně, než ve variantě A, tohle jídlo už každopádně nejspíš neudělá.

Upřímná versus neupřímná odpověď. Pro klid v rodině často volíme variantu B, ovšem vystavujeme se tím riziku, že tohle nedobré jídlo budeme dostávat znovu a znovu.

A pak jeden den nás naštvou kolegové v práci, smažeme si dlouhý mail těsně před odesláním, dostaneme pokutu za parkování a doma na chodbě se přerazíme přes neuklizené boty…a vrchol přichází – na stole je tohle jídlo. To jídlo, které jsme před dvaceti lety označili za chutné, je tou poslední kapkou, která spustí vodopád: „Do pr…., v práci na h…., celej den na h…. a teď mám žrát tenhle hnus, ze kterýho se mi chce už dvacet let beljt.“ A první kouká a nestačí se divit, kde se bere ten nečekaný kanálismus a proč je do té doby chutné jídlo příčinou takové exploze.

Varianta A je pouze pro osobnosti schizoidní a disociální. B je lež. A varianta C? Podchycuje dobře fakta (nechunalo) i vztahově-emoční rovinu (ohleduplnost a ocenění prvního), jenže co naplat, když většina prvních za tím slyší něco jako: jsem k ničemu, neumím vařit, druhý mě nemá rád … …

A tak si lidi sami chystají komplikace a komunikační nedorozumění.

>> JÍT K PARTNERSKÉMU TESTU <<

Doporučuji chytrou, vtipnou a hubenou knížku Úvod do neštěstí od Paula Watzlawicka.

Recenze (vyšla v Psychologii Dnes):

Recenzovaný titul: Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí. Portál, Praha 2010.

Tento titul je obnovenou novinkou – Úvod do neštěstí u nás poprvé vyšel v roce 1994 a nyní se, lehce překladatelsky korigován, vrací.

V předmluvě Paul Watzlawick vysvětluje, že a proč člověk nestojí o to, aby byl šťastný, ba že je to dokonce stav navýsost nežádoucí. „Světu je třeba bezodkladně hodit záchranný kruh, jinak se utopí v záplavě návodů na štěstí“ – Watzlawick po nás tedy vrhá tuto příručkou, s jejíž pomocí, jak doufá, se zvládneme zneurotizovat už úplně všichni.

V jednotlivých kapitolách nacházíme tipy, jak při hledání vlastního neštěstí postupovat. Začíná se povýšením vlastního názoru na náboženství, dále neškodí trochu si zidealizovat minulost a ulpívat v ní a dokola opakovat dříve selhavší řešení. Můžeme konstruovat nejrůznější vysvětlení pro nejrůznější podněty a jednat nikoli na základě reality, ale právě těchto vysvětlení. Dalším z arzenálu k neštěstí vedoucích prostředků je staré známé vyhýbavé chování. Velmi inspirativní je kapitola pojednávající o věcné a vztahové úrovni komunikaci; promíšením těchto úrovní spolehlivě dosáhneme ostré výměny názorů se svým protějškem. Pak také můžeme dát druhému zdánlivě na výběr ze dvou alternativ, abychom následně, ať druhý zvolí kteroukoli, jeho volbu napadli jako právě tu špatnou. A na poli vztahů se pokračuje – může nám být divné, proč by nás měl mít ten druhý rád; zkusme po něm chtít, aby byl „sám od sebe takového, jakého ho chceme“, případně rovnou a jednoduše, aby byl spontánní. Ke konci se můžeme inspirovat pojednáním o matematické teorii her a její aplikace v mezilidských vztazích.

V knížce najdeme mnoho metafor, nadsázky a ironie a mezi tím občas vyplouvá i cosi pravděpodobně seriózně míněného. Ovšem čtenář musí být (minimálně při prvním kontaktu s knížkou) stále ve střehu – nebo ještě lépe ve stavu „flow“ – aby kontinuitu čteného textu udržel a správně jej interpretoval. Není to tedy čtení například do čekárny k lékaři, kde je značná část pozornosti spotřebovávána dozorováním své pozice v bacily protkaném chumlu spoluobčanů (osobní zkušenost autorky tohoto textu).

Watzlawickovu publikaci určitě docení odborníci na duševní zdraví i psychologií či životem poznamenaná veřejnost. Sympaticky kapesní knížka přináší v podstatě výčet neurotických příznaků a akcí, ovšem činí tak ve formě vtipné, (tudíž) inteligentní a nepatetické. A právě v této formě se nachází potenciál oslovit ty, kteří návodům typu ‚Jak být takový a nebýt onaký‘ a ‚Jak se zbavit toho a získat tamto‘ odolávají. Na rozdíl od nich se tady často usmějeme, vesele i smutně, a hlavně sami sobě.

Není pochyb, že Watzlawick věděl, proč a o čem píše, což zdaleka není samozřejmost. Vnímáme autorův filozoficko-literární rozhled a oceníme hravou formu. Je třeba zmínit i krásnou češtinu překladatele díla Zbyňka Vybírala. Úvod do neštěstí je mentální stimulací i čtenářským požitkem.

PhDr. Michaela Peterková

psychologické testy online